Terčin zvířecí svět

Zakrslý králík je vlastně vyšlechtěnou formou králíka domácího a jeho příběh začal ve Velké Británii. Angličané si totiž usmysleli, že by z králíka mohl být úžasně milý a přátelský společník. A tak si ho vyšlechtili!
Dneska existuje bezpočet jeho plemen – třeba zakrslý hermelín, zakrslý rex, zakrslý barevný a další.

Yorkshire (čti jorkšír), správně česky Jorkšírský teriér je ten nejroztomilejší malý pejsek, co znám. A zvlášť zajímavá je jeho historie.
Bylo kdysi jedno anglické hrabství Yorkshire, a tam platil v 11. století zákaz lovu zvěře i chovu velkých loveckých psů.
Lidé byli chudí a strádali, a tak si vyšlechtili tohoto malého pejska, aby jim dokázal ulovit aspoň králíka. Z „pracovního pejska” se ale o osm století později stal nakonec pes společenský a vybraný mazlíček dam z vyšší společnosti.

Kde se vůbec vzal nápad dát si rybky do akvárka a koukat na ně?
Je to už opravdu hodně dávno, protože nejstarší zprávy o tomto koníčku máme z 3. tisíciletí p. n. l. z Mezopotámie!
Zato v Česku chováme ryby v akvárku nějakých 160 let. A za tu dobu jsme jim dokázali porozumět natolik, že dnes v něm dokážeme chovat i několik živočišných druhů dohromady.
A k rybám se tak připojili např. i vodní šneci, raci, krabi nebo třeba i krevety.

Dalo by se říct, že želvy tu byly, jsou a budou. Trošku filozofické, ale pravdou je, že želva je dosud nejstarší žijící skupinou plazů. Zhruba před 220 miliony let už tu byly a zažily všechno od dinosaurů až po vývoj člověka.
A jak je to vlastně možné? Třeba díky jejich pevnému krunýři, který jim slouží jako obranný štít. Dnešní největší želvou je suchozemská želva sloní, která se dožívá až 180 let a dorůstá až 1,2 metru. Doma ale chováme podstatně menší želvičky…

Jeden druh papouška, ale neuvěřitelné množství barevných kombinací.
Zajímavostí andulky vlnkované je fakt, že pokud je od malička vychováván u lidí, na člověka si opravdu hodně navykne. A sameček andulky se může naučit dokonce mluvit.
Naopak ve volné přírodě, doma v Austrálii, se andulky seskupují do obrovských hejn a hledají tak spolu potravu a vodu. Je tedy jasné, že andulka je zvířátko velmi společenské!

Agama je docela moderní domácí zvířátko a na rozdíl třeba od chameleona nebo leguána i poměrně nenáročné. Ale pozor! Abychom jí u nás vytvořili ty nejlepší podmínky, musíme vědět, ze kterého prostředí pochází. A tento malý ještěr je původem z pouští a polopouští Austrálie.
Základem jsou pro něho tedy písek, dřevo a kámen. Nejběžněji u nás chovaná je agama vousatá.
Její hlavu i tělo totiž pokrývají nejrůznější výrůstky a bodliny.

Mýval je zvířátko původem z Ameriky, tam ho můžete vidět skoro na každém kroku, tak jako u nás třeba veverku. Poznáte ho podle jeho charakteristické černobílé obličejové masky a pruhovaného ocasu. A právě díky nim ho Američané přezdívají bandita, protože mýval je tak trochu i raubíř, co miluje například vybírání odpadků.
Rozšířil se i k nám do Česka a řada lidí ho má jako milého domácího mazlíčka.

Kdyby se udělovala medaile za nejoblíbenějšího a nejběžnějšího domácího mazlíčka, morče by určitě stálo na stupních vítězů. Ocenit ho uměli už i děti Inků z dávné Incké říše v Jižní Americe, odkud taky morče pochází.
Zajímavostí je jeho způsob dorozumívání s ostatními morčaty. Umí totiž vydávat několik druhů zvuků - může pískat, cvakat zuby, zívat, určitým způsobem i zpívat. A když je v pohodě, dokáže dokonce vyloudit zvuk podobný bublání.

Kočku všichni známe jako přítulnou společnici, taky léčitelku a tvora, který dokáže být pěkně svérázný a tvrdohlavý. Ale co už možná nevíte je to, že kočka společně se psem byla prvním zvířetem, kterého lidi začali považovat za domácího mazlíčka.
Nejvíce dochovaných zpráv o kočkách máme ze starého Egypta, kde byli dokonce uctívané jako božstvo, které ochrání člověka před vším zlým. Takže pokud vám přes cestu přeběhne černá kočka, nemusí to vůbec znamenat smůlu, jak říká známá pověra, ale právě naopak!

Když se řekne činčila, vybaví se asi každému z nás zvířátko se sametově heboučkým kožíškem. Ten může být černý, šedý, bílý, béžový, fialkový nebo dokonce safírově zbarvený. Tento krásný hlodavec s velkýma ušima k nám přicestoval až z Jižní Ameriky a pokud jde o zmíněný kožíšek, má činčila svou speciální metodu, jak se o něho starat. Koupe se totiž, ne jako my lidi ve vodě (to dokonce nesmí), ale v písku! Pro činčilu je to takový šampon 3v1 – kožíšek jí odmašťuje, čistí od nečistot a vypadané srsti a hlavně zachovává jeho lesk a hustotu.

Ptáte se mě na psa? Já říkám můj Quido! Moje bearded kolie. Taky ale třeba zlatý retrívr, německý ovčák, jezevčík, irský vlkodav, pudl nebo dalmatin. A to je jen začátek dlouhatánského seznamu psích plemen. Ale vraťme se na úplný začátek, do období neolitu, asi 14 tisíc let př. n. l., kdy si člověk uvědomil, že potřebuje věrného zvířecího druha. A tak si zkusil ochočit divokého vlka, což se mu nakonec taky podařilo, a to tak skvěle, že dnes patří k jeho nejvěrnějším zvířecím přátelům!

Pro někoho se to může zdát nepředstavitelné, ale věřte, že se najdou tací, kteří tohle zvířátko chovají doma, a nazývají ho svým mazlíčkem. Arachnofobií, strachem z pavouků, tihle lidé asi trpět nebudou. Sklípkan patří k největším suchozemským bezobratlým živočichům a jeho tělo se skládá z hlavohrudi, zadečku, osmi nohou a je pokryté malými chloupky. Zajímavé je to, že tito pavouci patřili před 300 miliony let k nejhojnějším druhům pavouků a od té doby se vzhledově skoro vůbec nezměnili.

Někdo má na zahradě psa, někdo slepice, no a někdo tam chová klokana! Klokan Bennetův má tu výhodu, že patří k menším druhům, takže to není dvoumetrový tvor, který budí respekt a je vše, jen ne přítulný domácí mazlík. Klokan Bennetův je ale jiný případ - pokud se mu věnuje řádná péče, i z tohoto zvířátka může být bezva kamarád, který vám bude zvědavě koukat přes rameno, co mu zrovna chystáte za dobroty.

Akvarijní ráčci jsou krásným zpestřením života každého akvaristy. Jsou hraví a nikdy se s nimi nenudíte. Doporučuje se chovat je v akvárku samotné, z ostatních rybiček by se totiž mohli dostat do nepříjemného stresu. Ráčkovi dejte do akvárka různé úkryty, do kterých se může schovat. Třeba květináč, jeskyňku nebo jiný domeček dle vaší fantazie. Tam se ráček ukryje, když dochází k výměně jeho krunýře. Ten s ním totiž neroste, proto ho musí pravidelně svlékat.

Křeček džungarský a zlatý jsou nejčastějšími druhy křečků chovanými u nás. Určitě byste kolem sebe našli řadu nadšenců, kteří tomuto tvorovi naprosto propadli. Když se ale vydáte na procházku do polí, luk či sadů, můžete objevit i divokého křečka polního, který je daleko větší. Co je ale na tomto hlodavci naprosto fascinující je to, kolik potravy si umí nacpat do svých zásobních váčků. Má je má po obou stranách tváře a může je naplnit od hlavy až po pás.

Iguana iguana, to není kouzelnické zaklínadlo, ale jeho latinské jméno. Nejen jménem, ale i vzhledem připomíná tvora z fantasy filmů. Leguán zelený je ale opravdový plaz, kterého dnes už řada lidí chová doma jako svého zvířecího kamaráda. Dorůstá až do neuvěřitelných 2 metrů a poznáte ho podle výrazného hřebenu tvořeného zahnutými trny a hrdelního laloku.

Proč vůbec chovat šneka doma? Odpověď je jednoduchá. Šnek oblovka není ledajaký šnek a v poslední době se těší obrovskému zájmu milovníků domácích mazlíčků. Je to neuvěřitelné, ale na člověka si dokáže hezky zvyknout a je taky docela přítulný, což je u šneka co říct! Díky zbarvení jeho ulity se mu někdy říká „tygrový šnek“. Dorůstá až do 20 centimetrů a dožívá se sedmi let.

Pokud chceme tuto parádní stromovou šelmu zahlédnout, musíme hlavu pořádně zaklonit. U nás žije v zoo vysoko na stromech a doma, v jižní Číně, Nepálu či Indii obývá horské lesy. Panda červená totiž patří mezi zvířata, která žijí nejvýše, a to až ve 4 000 metrech nadmořské výšky. Svým typickým dlouhým ocasem si pomáhá vysoko v korunách stromů udržet rovnováhu.

Když uslyšíte v noci funění a dupání, nelekejte se, je to jen ježek, který si svým čichem vyhledává potravu. Celý den totiž prospí a až v noci je aktivní. Můžete ho spatřit i u vás na zahradě nebo v městských parcích. V některých případech mu můžete dokonce pomoci při jeho přípravách na zimní spánek, do kterého na začátku zimy ulehá. Pokud byste chtěli ježka domů, pořiďte si afrického trpasličího neboli ježka bělobřichého, který se stane vašim perfektním zvířecím kamarádem.

Říká se, že chameleon dokáže měnit barvu podle prostředí. Myslím, že vy díky mému Karlovi víte, že to tak není. I když musím uznat, že kdyby měl takovou super schopnost, bylo by to boží. Chameleoni si se svou barvou ale dokáží hrát, mění ji podle emocí. Když se třeba naštve, ztmavne. Barva je pro tyto ještěry důležitá, pomocí ní komunikují se svým okolím a dávají vám tak najevo, jak se cítí. Co mě na těchto tvorech dále fascinuje, je jejich jazyk, kterým vystřelí po své kořisti a který je stejně tak dlouhý jako jejich tělo. Úžasné jsou také jejich šilhavé oči. Jedním okem se dokáží dívat dopředu a druhým klidně dozadu. Chameleoni jsou prostě skvělý!

Tento malý hlodavec vypadá skoro jako myš nebo křeček. Na rozdíl od nich má ale velmi silné zadní nohy, na kterých často stojí třeba jako surikaty, a které mu umožňují skákat hodně vysoko. Pískomil pochází z pouští Číny a Mongolska. V zemi si vyhrabává složitý systém chodbiček, ze kterých vylízá až v noci, aby tak unikl silnému pouštnímu slunci. Pokud si pískomila pořídíte, musíte počítat tedy s tím, že bude aktivní především v noci.

Tento had patří mezi nejčastější plazy chované u nás. Díky své klidné a mírumilovné povaze je vhodná pro ty, kteří s chovem hadů právě začínají. Jedná se o nejedovatého hada, který svou kořist, obvykle myš, udusí a poté pozře. Jedovatých zubů se tedy bát nemusíte. Tato užovka je krásně zbarvená do červena a černé a bílé vzory jí vytvářejí po těle krásné obrazce. Pochází z Ameriky a je aktivní v noci.

Pokud máte doma dvůr a zvažujete chovat slepice nebo už je chováte a třeba přemýšlíte nad změnou, zkuste chov perliček. Ale pozor, moc se s ostatní drůbeží nemusí. Proto bych doporučovala chovat je odděleně. Perlička je velice krásný pták se zajímavými vlastnostmi a bohatou historií. Už staří Egypťané je kolem roku 1500 př. n. l. chovali, poté také Féničané, Řekové a Římané. Perličky mají i jiné vejce než slepice, je nahnědlé a má velmi silnou skořápku.

Až budete někdy na jaře či v létě projíždět vesnicí či městem s vysokými komíny, určitě se koukněte nahoru. Bude tam mít jistě hnízdo čáp se svou družkou, starající se o svá mláďata. Čáp své hnízdo volí na komíně kvůli jeho výhodnému umístění a potřebné velikosti. Tohoto nádherného bílo černého ptáka s červeným dlouhým zobákem a červenýma nohama můžete také spatřit na loukách a v okolí rybníků. Přes zimu však ne, to odléhá do teplých krajin.

Bubo bubo, víte co to je? Tak se latinsky jmenuje naše největší sova. Výr velký může mít rozpětí křídel až 170 cm a je vysoký kolem 70 cm. Tento král noci, jak se mu také přezdívá, má na hlavě dlouhá pírka, které vytvářejí iluzi uší. Tyto falešné uši jsou také jeho poznávacím znamením. Kromě nich jsou to také výrovy velké oranžové pronikavé oči, kterými hledí do tmy. Podle těchto znaků ho zaručeně poznáte. Výr má také vynikající zrak i sluch a svoji hlavu dokáže otočit o neuvěřitelných 360 stupňů.

Zebřička je malý pestře zbarvený exotický ptáček, který pochází z Austrálie. Tam žije v hejnech a dokonce se obejde i bez vody. Na chov je poměrně nenáročná a navíc je to velmi aktivní společník, který vydává vtipné zvuky podobné pískacím hračkám. Samečka od samičky poznáte velice snadno, na rozdíl od samičky má na lících oranžové skvrny a také zpívá. Zajímavostí je, že každý sameček má jiný hlas a zpívá jinou písničku. Samice jsou většinou šedé s bílým bříškem a červeným zobákem.

V žádném westernu ani historickém filmu nesmí chybět. Je to pravá ruka a největší zvířecí přítel indiánů i rytířů. Řeč je o ušlechtilém zvířeti, v knihách nazývaném oř. Než se ale stal přítelem lidí, prošel si tento tvor poměrně dlouhým vývojem. Nejzajímavější prapředek dosahoval velikosti lišky, měl pět prstů na každé končetině a malé ostré zuby ke žvýkání listí. Tento prakoník žil před 60 miliony lety. No dokážete si to představit?

Každý ví, že ovce má vlnu a že z vlny se vyrábí spousta věcí. Některé ovce ale vlnu nemají… Že už to pak nejsou ovce? Omyl. Ovce kamerunská je zajímavá právě tím, že je na rozdíl od ovce domácí porostlá srstí. Také je daleko vynalézavější při získávání potravy. Je schopná postavit se na zadní nohy a jíst listí a ovoce ze stromů. A pokud ani to nepomůže, nedělá jí problém vyskočit si na druhou ovečku, aby na pochoutku dosáhla.

Tam odkud pochází, se mu přezdívá chilská veverka. Jak už tato přezdívka napovídá, jeho původní domov je v Jižní Americe, hlavně v Peru, Argentině a Chile. Je to malý hlodavec, se kterým se nebudete nudit. Na mazlení sice moc není, ale má jiné přednosti. Krásně se dá naučit na jméno, snadno se ochočí, nekouše. A hlavně, je to denní tvor, na rozdíl tak třeba od křečka, který je aktivní v noci. S osmákem se můžete přes den vyblbnout a pak jít večer hezky spát.

Liška se objevuje v mnoha příbězích, pohádkách či bájích. Eskymáci si dokonce vyprávějí příběh o stvoření světa, ve kterém liška hraje hlavní roli. Často se také tato psovitá šelma vyskytuje v bajkách, například v těch Ezopových, kde vystupuje jako chytré až vychytralé zvíře. Proč lidé přisoudili lišce tyto vlastnosti, to nám však nejspíš zůstane skryto. A jak vypadá liščí život? V zemi si vyhrabává noru, která jí slouží jako úkryt a ve které vyvádí mláďata. Většinu času pak ale tráví venku. Budete-li mít štěstí, třeba ji při procházce v lese někde zahlédnete…

Lama patří stejně jako velbloudi do čeledi velbloudovitých a pochází ze Severní Ameriky. Zhruba před 3 miliony lety však došlo k jejímu stěhování do Jižní Ameriky, kde ji domestikovali Inkové. Poskytovala jim - stejně jako dnešním obyvatelům tohoto kontinentu, především vlnu, která je považována za jednu z nejkvalitnějších vůbec. Dalším zajímavým a cenným produktem je lamí trus, který se používá jako hnojivo, nebo jako dokonce jako palivo.

Když potkan potká potkana nebo svého nového člověčího páníčka, bývá to kamarádství na celý život. Potkan je velice společenský tvor, který strádá, když je sám, proto je mu nejlépe s vámi nebo s potkaním druhem. Je velice inteligentní, přítulný a zvídavý. Lehce si ho ochočíte, na jméno doběhne jako pes a dokonce vám dokáže vyšplhat po noze až na rameno. Dnes už díky šlechtění existuje mnoho barevných variant od albína s červenýma očima až po černě zbarvené jedince, husky nebo sphynx bez srsti. Potkan může mít i různé druhy srsti či typy uší.

Kdysi bylo běžné zahlédnout raka skoro v každém potoku u nás. Dnes už tomu tak bohužel není, rak je totiž velice citlivý na špinavou a znečištěnou vodu. Najít bychom ho mohli v chladnějších krásně čistých stojatých vodách s dostatkem úkrytů, například v Jizerských horách. Rak říční je ale ohroženým druhem, kterého je potřeba chránit. Patří do řádu desetinožců, to znamená, že má pět párů nohou. Dýchá žábrami, které jsou umístěny po stranách těla. Díky svému krunýři je velmi dobře chráněn před případnými útočníky, třeba vydrou říční.

Včelí společenství je opravdu pozoruhodné. Včely jsou velmi sociální a vytváří takzvaná včelstva, ve kterých se zdržují po celý svůj život. Je to pro ně takové království, kde každý plní svoji roli. Stejně tak jako třeba Angličané, i včely mají svou královnu, kterou si na výsost chrání. Je to jejich matka, která klade vajíčka a zajišťuje tak obnovu včelstva. Ve včelím království mají své místo také trubci, kteří oplodňují matku. Jsou zde i dělnice, které vyhledávají potravu, zpracovávají med nebo střeží vchod do úlu. Hodně lidí také tento blanokřídlý hmyz chová, především kvůli opylování ovocných stromů a získávání včelích produktů jako je med, vosk nebo mateří kašička.

Základní rozdíl mezi rybníkem a jezerem je ten, že rybník je uměle vytvořená vodní nádrž, určená pro chov ryb. Jezero je zásobárna vody, většinou přirozeně vytvořená, ale může vzniknout i uměle činností člověka. Vodní plochy samotné i jejich okolí jsou domovem řady živočišných druhů. Potkat tu můžete vážky, škeble, kapry, štiky, čolky, ale taky brouky potápníky, užovky, skokany, kachny a mnohé další. A pár zajímavostí: největší jezero světa je Kaspické moře, Černé jezero je zase největším přírodním jezerem u nás. A za návštěvu stojí i náš největší rybník Rožmberk nedaleko Jindřichova Hradce.

Toto černobílé stvoření patří do čeledi medvědovitých a západnímu světu je kolem roku 1870 poprvé představil jistý cestovatel ve svém deníku. Pandu velkou si nemůžete neoblíbit – je to zkrátka takový velký roztomilý plyšák. I když je to šelma, živí se rostlinnou stravou. Bambus patří mezi její nejoblíbenější pochoutky, a aby to k němu neměla daleko, žije téměř nepřetržitě uvnitř bambusových houštin. Pokud se za pandou velkou chcete vydat do zoo, budete ale muset zamířit do zahraničí – nádherné pandy mají třeba v zoo ve Vídni!

Nebojte se, tento hmyz vás strašit nebude. Může se totiž stát i to, že ho dokonce neuvidíte. Strašilky vypadají úplně stejně jako lístky a větévky, mezi kterými žijí. Třeba taková strašilka australská vypadá jako trnitá větvička, pakobylka je tenká a dlouhá jako klacík a takovou lupenitku od zeleného listu opravdu nerozeznáte. Tento hmyzí řád pochází z jihovýchodní Asie a Malajsie, ale snadno ho můžete chovat i u vás doma.

Stejně tak jako jejich příbuzní, kterými jsou včely, živí se čmeláci živí nektarem a pylem a mají své společenství a hnízda. Na začátku takového společenství je čmeláčí matka. Podle způsobu krmení svých larev vytvoří dvě skupiny. Dělnice, které jí pomáhají, a pak samečky, kteří hnízdo opouštějí. Zajímavé je, že čmelák podle pachu může poznat, zda květ již před ním navštívil v ten den jiný čmelák. Latinský název pro čmeláka je „Bombus“ což znamená hřmotný. Název má spojitost s bručivým zvukem, který vydává. Až do 18. století se u nás čmelákovi říkalo brundibár.

Toto plemeno psa, tedy i můj Quido, pochází z Velké Británie, kde pomáhal pastevcům s naháněním ovcí a staráním se o stádo. V Česku je tento pes poměrně nový, první bearded kolie k nám přijela v roce 1981. Od té doby se stala velmi oblíbeným plemenem hlavně díky aktivní a temperamentní povaze. Bearded kolie jsou velmi inteligentní, rády chodí ven na procházky, jsou skvělými společníky v nejrůznějších sportech a vhodné jsou i na agility. Musíte však počítat s tím, že vzhledem k jejich dlouhé srsti se neobejdete bez pořádného kartáče a pravidelného česání.

Axolotl je obojživelník vyskytující se v mexických jezerech a u nás bychom ho mohli přirovnat k našemu mlokovi. Toto zvířátko je velmi neobyčejné jak svým jménem, tak i vzhledem a vlastnostmi. Říká se mu vodní dráček nebo tygří mlok. Díky takzvaným keříkovitým žábrám, které má po stranách hlavy, totiž vypadá jako malý drak. Nejčastěji se chová axolotl albín, může být ale také tmavě šedý nebo černý. Jeho potrava je masitá, živí se žížalami, rybkami či červy. Největší zajímavostí je fakt, že je schopen obnovovat ztracené části těla, což vzbudilo zájem vědců, kteří tuto jeho vlastnost zkoumají.

Co spojuje velkého černého krkavce například se skřivanem, drozdem nebo slavíkem? Je to řád pěvců a krkavec je jeho největším zástupcem u nás. Od havrana ho můžete rozeznat právě díky jeho velikosti a opeřenému kořeni zobáku. Krkavec často vystupuje v mýtech, pověstech, pohádkách. Díky svému černému zbarvení a zlověstnému hlasu je ale třeba také spojován s čarodějnictvím. V různých kulturách je považován za posvátného ptáka. Je také skvělým imitátorem zvuků jiných zvířat, umí napodobit i zvuky předmětů nebo lidskou řeč. V mluvení jsou krkavci například daleko lepší než papoušci.

Pět párů kráčivých nohou, první pár zakončen mohutnými klepety. Chůze převážně do stran. To se každému z nás vybaví, když se řekne krab. Proč ale krab chodí doprava, doleva a ne dopředu? Je to díky jeho tělesné konstrukci. Takzvané ramenní klouby krabovi brání pohybovat se rychle dopředu. Není tedy pravdou, že by tím směrem jít nemohl, jen bude velmi pomalý. V rychlosti mu naopak pomáhají „lokty“, které ohýbají nohy, ale umožňují pouze pohyb do strany. Asi nejčastěji je u nás chovaný krab suchozemský a největší je velekrab japonský s rozpětím nohou až 3,7 metru. Toto mořské monstrum je zároveň největší žijící členovec.

Muflona poznáte podle mohutně spirálovitě stočených rohů, kterým se říká toulce. Starý muflon může mít toulce dlouhé až 88 centimetrů. Muflonice jsou bezrohé, jen občas jim můžou narůst krátké růžky. Těmto jediným volně žijícím zástupcům rodu ovce v české přírodě vyhovují lesy se skalnatou půdou, kde žijí ve stádech. Mají výborný zrak a čich, jsou velmi plaší a ostražití. Při nebezpečí se mufloni varují hvizdem, který je podobný kýchnutí. K nám byli přivezeni někdy v 50. či 60. letech minulého století z Rakouska a jejich prvním domovem se stala obora v Hluboké nad Vltavou.

Je tolik druhů žab, že to snad ani nejde vyjmenovat. Konkrétně je to kolem šesti tisíc, ty jsou následně rozděleny do 38 čeledí. Jako jsou například skokanovití, ropuchovití, pralesničkovití, rosničkovití, kuňkovití. U nás je nejznámější kuňka obecná, skokan hnědý a zelený, ropucha obecná nebo zelená a rosnička zelená. Teď ale pár zajímavostí. Největší žába na světě je veleskokan goliáší, který s nataženýma nohama může měřit až jeden metr. Zato nejmenší žába měří pouhých 7,7 milimetrů. Nejjedovatější a zároveň nejbarevnější jsou pralesničky, jejichž jed používají domorodci jako náplň svých šípů.

Korela je hned po andulce nejčastěji chovaným papouškem u nás. Tohoto ptáčka poznáte velice snadno, na hlavě má charakteristickou chocholku, podle které dostal své druhové jméno. Je to velice společenský pták, kterému je nejlépe v páru či ve skupině svých druhů. Při dodržování správných zásad chovu zažijete s tímto papouškem ohromnou legraci – dokáže se naučit pár slov či dokonce melodií. Můžete mu připravit i spoustu vlastnoručně vyrobených hraček, jako např. lanka na šplhání či větve k ozobávání. Hlavně je ale třeba myslet na to, že korely jako výborní letci potřebují dostatečný prostor, ve kterém si budou moct protáhnout svá křídla.

Je obecně známo, že lenochodi jsou líní a pomalí tvorové, kteří jenom spí zavěšeni na větvích stromů. Ono to však není tak úplně pravda. Jejich pomalost je jejich strategií, kterou používají proti predátorům Střední a Jižní Ameriky, kde žijí. Tito savci nejsou líní, jen jsou velmi opatrní a díky pomalosti je oko dravce ani nezahlédne. K tomu napomáhá i jejich srst. Ta je plná řas a hub, které chrání lenochoda před parazity a díky nimž jsou zbarvení do zelena.

U nás v České republice se vyskytuje pouze veverka obecná, i když ve světě je jich nad 300 druhů. Naše veverka však může mít více odstínů srsti, od světle rezavé po hnědou až černou, a nejrůznější zabarvení na bocích či tvářích. Dokonce se dá říct, že nenajdete dvě naprosto stejné veverky. Co však mají všechny společné, je sněhově bílé bříško. Veverky jsou samotářky, které si svoje teritorium důkladně střeží. Jen v době páření je můžete vidět v páru. Zajímavostí je, že veverky jsou velmi čistotnými tvory. Péčí o svůj kožíšek dokáží strávit i několik hodin denně.

Nutrie je velký hlodavec původně pocházející z Jižní Ameriky. Dnes ji můžete najít skoro všude po světě okolo břehů potoků, jezer či řek. Na březích si buduje nory s chodbami dlouhými až 15 metrů. Jejich tělo je také uzpůsobeno k životu u vody. Na nohou mají plovací blány, nozdry mají posunuty dopředu a nahoru a okolo tlamy mají hmatové vousky, které jim ve vodě snadněji umožňují najít nejrůznější kořeny a byliny, kterými se živí. Nutrii si od ondatry či bobra splést nemůžete. Ondatra je menší a bobr naopak větší s typickým plochým ocasem. Navíc má nutrie velké oranžové přední zuby, tzv. hlodáky.

Kanárek je u nás velice oblíbený druh drobného exotického ptáčka. Kanáry můžeme chovat i ve skupině s jinými druhy ptáků, například se zebřičkami, a to jak doma v bytě, tak i ve venkovní voliéře.
Divocí kanáři žijí v křovinatých oblastech a zahradách na Kanárských ostrovech, Azorech nebo Madeiře. Tam mají šedozelenou barvu, v zajetí však byli vyšlechtěni do mnoha barevných variant. Také na rozdíl od divokých kanárů, jejichž zpěv připomíná příjemné cvrlikání, se mohou vyšlechtění kanáři pyšnit krásným a silným hlasem.

Kolosoma neboli piraňa rostlinožravá je na rozdíl od své příbuzné masožravé piraně obecné mírumilovnou rybou. Dorůstá délky až jednoho metru a pochází z Jižní Ameriky, kde se vyskytuje např. v řece Amazonce. Žije si tam samotářským životem a živí se nejrůznějšími semeny, plody, planktonem či částmi rostlin. Má velmi silné, velké a ploché zuby, kterými svou potravu drtí. Pokud byste tuto rybu chtěli chovat, raději to nedělejte – kolosoma je určená jen pro chov ve velkých nádržích.

Jeho typickým znakem je neutichajícího cvrkání. Tento zvuk však vydávají pouze samečci, když třou svá křídla o sebe. Cvrkání slouží samečkům především k tomu, aby nalákali samičky. Aby se ti dva našli, samička má dobře vyvinuté „uši“. Jsou to malé bubínky na předních nohou, kterým se říká tympální orgány. Zajímavé je, že kdybyste pustili cvrčkovi hlas jiného cvrčka, vyprovokujete ho ke zpěvu, kterému se říká rivalský. Když se totiž potkají dva cvrčci, soutěží mezi sebou právě ve zpěvu.

Hoko je pták velikosti naší slepice. Obývá tropické deštné lesy, mangrovníkové porosty i suché lesy Střední a Jižní Ameriky. Na rozdíl však od naší slepice, hoko rád pobývá na stromech, i když si potravu v podobě nejrůznějších plodů a členovců hledá na zemi. Žije v párech nebo v malých skupinkách, ve kterých se dorozumívá pro něho typickým zvukem, který připomíná chrochtání. Samce od samice poznáte velice snadno, hlavu mu zdobí velká chocholka z peří a taky má krásně žlutý zobák.

První zmínky o jelenovi pocházejí už z doby paleolitu. Tehdejší člověk zručný jelena rád a často kreslil na stěny jeskyní, které obýval. Asi nejznámější jsou malby, které se nacházejí ve Francii v jeskynním komplexu Lascaux (čti lasko) a jsou zhruba 15 tisíc let staré. V antické mytologii zase jelen doprovází bohyni lovu Artemis. Toto naše největší volně žijící zvíře je skoro ve všech kulturách považováno za posvátné a svůj symbolický význam má i v křesťanství.

Tak, jak se jmenuje tahle akvarijní rybka, by se klidně mohl jmenovat i nějaký super voják. A čímže si takové jméno zasloužila? Bojovnice, ač vypadá díky svému pestrému zbarvení mírumilovně, je docela agresivní rybička, která může ostatním rybám v akvárku ublížit. V Thajsku, odkud pochází, byla dokonce využívána na rybí zápasy. Naštěstí u nás se stala oblíbeným domácím mazlíčkem a pořídit si ji může i úplný začátečník. Když jí budete chtít mít jako jediný exemplář ve svém akvárku, péče o ní je poměrně jednoduchá. Pokud byste jí ale chtěli mít s ostatními rybičkami, už musíte zvážit, ke kterým druhům je vhodná.

Je asi jasné, čím je tento druh hmyzu zajímavý. I když existuje asi 12 000 druhů mnohonožek, jejich stavba těla je stejná. Vyznačují se válcovitým tělem, které se skládá z mnoha článků, z každého pak vyrůstají zespoda dva páry nohou. A těch nohou může mít až 250!
Mnohonožky rozličných velikostí můžete najít pod kameny či tlejícím listím. A kdybyste se rozhodli, že takové zvířátko chcete mít doma, ideální pro domácí chov je mnohonožka obrovská. Tu seženete na nejrůznějších terarijních burzách. Její chov není náročný. Dorůstá až do 30 centimetrů a dokonce si ji můžete ochočit tak, že vám bude
lézt po ruce.

Silný, majestátný dravec s ostražitým zrakem, to je orel skalní, oprávněně nazývaný král ptáků. Jeho široká křídla s rozpětím kolem 2 metrů, velké silné pařáty, které jsou jeho smrtícím nástrojem, a zahnutý, dožluta zbarvený zobák, jsou toho jasným důkazem. U nás bohužel už nehnízdí, ale na Slovensku byste ho zahlédnout ještě mohli. Často se využívá v sokolnictví jako lovecký pták. I dnes je některými kočovnými kmeny, třeba v Mongolsku nebo Kazachstánu, chován pro lov lišek a vlků. Orel byl, je a bude uctíván jako posvátný pták. Bývá často vyobrazován na znacích a v mnoha zemích je národním ptákem.

Papoušek kouřový nebo také horský, je středně velký pták, který se ve volné přírodě vyskytuje pouze v Austrálii. Je krásně zbarvený a hýří nejrůznějšími barvami. Přes červený zobáček, žluté či zelené tělíčko až po modrozelený ocas, který může mít růžové lemování. Papoušek byl objeven kolem roku 1830 a nedlouho poté byl přivezen do Evropy, kde jej začali chovat v zajetí. Tento barevný krasavec má rád prostorné voliéry, ve kterých si může pořádně roztáhnout křídla a proletět se. V Austrálii patří mezi nejlepší letce.

Tento obojživelník patří u nás ke chráněným a ohroženým živočichům. K životu potřebuje tu nejčistší vodu z nejrůznějších rybníčků a tůní, které však z naší krajiny mizí. Ve vodě se čolek totiž rozmnožuje. Aby nalákal samičku, od hlavy až k ocasu mu naroste vysoký hřeben. Poté čolci vylézají na souš, kde tráví zimní období. Spatřit je můžete v listnatých lesích, parcích, schované v mechu a v půdě či pařezech, kde přezimovávají. V České republice žije hned několik druhů čolků, například čolek obecný, čolek horský, čolek velký nebo čolek hranatý.

Doposud byl tento leguán znám jen pod svým latinským jménem ctenosaurus bakeri. Od května 2019 je to už leguán mangrovový. Jako jediná ho u nás chová Zoo Brno. Svůj domov má však tento leguán na ostrově Utila, který se nachází ve Střední Americe poblíž Hondurasu. Patří mezi kriticky ohrožené druhy. Jejich počet se odhaduje na necelých 5000 jedinců. V mangrovníkovém lese, kde přebývá, se živí především rostlinnou stravou, nepohrdne však ani malými obratlovci či členovci. Samci dorůstají délky až 75 cm, samičky jsou menší. Jeho výrazným znakem jsou ostnaté šupiny, které mu obepínají ocas.

Stejně jako včely, vosy a čmeláci patří mravenci mezi blanokřídlý hmyz. A i oni si staví své organizované domovi, ve kterých přebývají. To jejich se nazývá mraveniště a vytváří jedno z nejdokonalejších společenství v říši hmyzu. Také mají svoji královnu, dělnice a samečky. Komunikují spolu pomocí mravenčích pachů, takzvaných feromonů. Zajímavostí je, že mravenci unesou až 32x více, než sami váží. U nás se vyskytuje kolem sto druhů mravenců, mezi nejznámější patří mravenec lesní a mravenec pospolitý. Dohromady je na celém světě asi 15 tisíc druhů, a to hlavně v tropických oblastech.

Holuba domácího dnes můžete potkat takřka na každém kroku a většina lidí ho spíše vnímá jako přemnoženého městského ptáka, který dotěrně slídí kolem vás a sbírá po zemi drobečky jídla. Tento pták z řádu měkkozobých však kdysi plnil jednu důležitou funkci. V časech bez telefonů a mobilů byl spojnicí mezi lidmi a doručoval zprávy. Dnešním moderním trendem je také holuby chovat a šlechtit je do nejrůznějších podob a barev. Ve volné přírodě můžete u nás potkat holuba hřivnáče nebo holuba doupňáka. Nejvíc druhů holubů žije v tropech, Africe nebo Jihovýchodní Asii. Zajímavostí je, že samička holuba jako symbol znamená lásku nebo naději.

Osel je důležité hospodářské zvíře. V Egyptě byl uctíván, pro lidi z Mezopotámie byl důležitým dopravním prostředkem, velký význam sehrál i v křesťanství jako doprovod Ježíše Krista. Ne všude byl však oslavován, např. v Řecku byl považován za líné a vychytralé zvíře, jak ho popisují třeba Ezopovy bajky. Od 19. století je ale osel chápán jako milé a sympatické zvíře. Tento lichokopytník se na rozdíl od koně či zebry vyznačuje dlouhýma ušima a tím, že na svém hřbetě dokáže unést neuvěřitelný náklad, a to až 300 kilo.

U štírů platí jedno zásadní pravidlo: Čím je štír větší a mohutnější, tím je méně agresivní a jedovatý. A tento veleštír patří mezi největší druhy vůbec. Když bodne nebo štípne, bude to kvůli tomu, že se cítí ohrožen a vy po jeho obranném útoku ucítíte jen nepatrné svědění. I proto je tento druh u nás velmi oblíbený mezi teraristy. Veleštír je překvapivě společenský tvor, nejlépe proto uděláte, když budete chovat ne jednoho, ale celou skupinku těchto zvířátek, pocházejících z afrických pralesů. Tam může tento štír dorůst délky až 23 cm, u nás, tedy v zajetí, se jeho délka pohybuje kolem 15 cm.

To, že králík domácí je hospodářské zvíře, ale i velmi oblíbený domácí mazel, už dávno víme. Věděli jste však, že kromě takového zakrslého králíka existuje celá řada jiných plemen a druhů? Z prapůvodního králíka divokého bylo lidmi vyšlechtěno zhruba sto plemen králíků. Ti se rozlišují třeba podle velikosti a pozice uší, užitkovosti, podle srsti nebo podle toho, kde bylo dané plemeno vyšlechtěno. Pro představu máme například malého berana, francouzského stříbřitého králíka, českého albína, belgického obra nebo takového králíka kašmírového.

Drabař a dromedár, velbloud dvouhrbý a velbloud jednohrbý. Už podle druhového jména je zřejmé, čím se tito dva velbloudi liší. Velbloud dvouhrbý tedy kromě toho, že má hrby dva, je daleko větší a mohutnější a na zimu je vybaven hustou srstí, které se na začátku jara zbavuje. Tato jemná srst je jedním z důvodu, proč tohoto velblouda chovat. A také na rozdíl od velblouda jednohrbého ho lze vidět skoro ve všech větších zoologických zahradách u nás. Velbloudi pocházejí ze Severní Ameriky, ale dnes se volně vyskytují už jen v severní Africe, západní Asii a také v Austrálii.

Tohoto ptáčka je velmi snadné zahlédnout v naší volné přírodě, avšak o jakého drozda se zrovna jedná, to už může být oříšek. Světlou hruď posetou skvrnami má každý drozd. Avšak najdou se drobné odlišnosti, díky kterým poznáte, zdali se jedná např. o drozda cvrčalu či drozda kvíčalu, pro kterého je třeba charakteristický bílý pruh nad okem. Také je můžete odlišit podle jejich velikosti nebo zvuků, které vydávají. Takový drozd zpěvný má jeden z nejznámějších hlasových projevů u nás. Jsou to různé trylky a pískání, které opakuje. A od takového drozda brávníka můžete zaznamenat jeho pronikavé „trrrr“.

Je malá šelmička patřící do čeledi promykovitých. Tato čeleď je příbuzná třeba cibetkovitým nebo kočkovitým šelmám a patří do ní drobní a rychlí tvorové, jako jsou např. promyky nebo mangusty, které jsou známé lovem jedovatých hadů. Domovem surikat jsou skalnaté a písčité oblasti jihozápadní Afriky, ale jsou i běžnými obyvateli našich zoo. Tam je můžete často spatřit, jak stojí na dvou tlapkách a opírají se o ocásek a koukají do dálky. To zrovna vybraní jedinci hlídkují, aby ostatní členy své kolonie varovným pištěním nebo kvokáním upozornili na blížící se nebezpečí. Výborně totiž vidí do dálky, a když cítí větší ohrožení, začínají náruživě vydávat zvuky podobné štěkání a vrčení. To už je povel pro to, aby se všichni hned schovali do svých nor.

Její vzhled je natolik známý, že sojku si opravdu nikdy nemůžete splést. Charakteristická jsou především její modrá pírka s černo – bílými pruhy, které má na křídlech. Tato pírka často bývají chloubou na klobouku všech myslivců. O sojce se říká, že je strážcem lesa. Je to proto, že jakmile vás zahlédne, celému lesu to okamžitě ohlásí. I když patří do řádu pěvců, moc dobrým zpěvákem není. Spíše využívá své hlasové ústrojí k vytváření nejrůznějších zvuků. Od drsného varovného pokřiku až po mňoukavý zvuk, podobný káněti lesnímu. Sojka je schopna napodobit řadu ptačích či zvířecích hlasů, které se k ní dostanou. Pro představu třeba i takové zamečení kozy.

Pochází z Kašmíru, což bylo kdysi dávno knížectví v Himaláji, tedy horské oblasti Asie. V dnešní době se chovají pro svoji vlnu v Číně, Mongolsku, Afghánistánu, Pákistánu nebo Iránu. Obývají tam nehostinné stepi, které jsou typické výkyvy teplot jak přes zimu a léto, tak i ve dne a v noci. Teploty se zde liší o několik desítek stupňů Celsia, pro představu to může být až – 40 °C v zimě a přes 35 °C v létě. A je to právě srst, která tyto kozy chrání v těchto nehostinných podmínkách. Dokonce platí, čím větší zima, tím je jejich vlna kvalitnější. Kašmírová vlna je po zpracování jeden z nejluxusnějších přírodních materiálů. Je velmi jemná, hebká a má výborné izolační vlastnosti.

Tento druh pavouka je u nás jedním z nejrozšířenějších. Spatříte ho zbarveného do světle či tmavě hněda, najdete ho ale i šedohnědého nebo rezavého. Typická však pro něj zůstává bílá kresba ve tvaru kříže, která se táhne přes celý zadeček. Díky ní křižáka zaručeně poznáte stejně tak dobře, jako podle jeho pavučiny, kterou tvoří do pravidelných tvarů. Ta je zavěšena na jednom silném vlákně, a je složena ze zhruba třiceti paprsčitých vláken, které směřují do středu. Zajímavostí je, že křižák si svoji síť denně kontroluje a opravuje. Když narazí na opotřebovanou pavučinu, pozře jí a utká novou. Jinak je schovaný v úkrytu nebo čeká ve středu pavučiny na svoji kořist.

Že jde o bobra, poznáte okamžitě nejen díky jeho vzhledu, ale také místu jeho výskytu. To bývá tímto naším největším hlodavcem často výrazně poznamenané. Do oranžova zbarvené zuby, pevné jako skála, mu slouží k tomu, aby mohl porazit strom a udělat si z něj svůj hrad. Ten si staví u menších řek, jezer či tůní. O tom, že je bobr dobrým architektem, svědčí i to, že takové hnízdo vydrží i několik generací. V průměru může mít tato pevnost až 10 metrů, a může vystupovat až 2 metry nad hladinu. Bobři si v průběhu života své sídlo opravují a vylepšují, nesmí v něm chybět dva vchody a jedna komora, která je nad vodní hladinou a slouží k jejich odpočinku. Aby si u svého sídla bobři zajistili stabilní hladinu vody, jsou také výbornými stavitelé hrází. Jejich výtvory mohou v průměru dosahovat délky až 20 metrů.