Vzduchoplavec Kráčmera — Nad Domažlickem
Františkův praděda popisuje Chodsko jako živoucí a hrdý venkovský kraj na úpatí Českého lesa. Zemědělské podhůří a horské sklářské a dřevařské obce v horách vytvářely malebný kraj na česko německém pomezí. Známá je písnička z této doby: Žádnej neví, co jsou Domažlice, žádnej neví, co je to Taus. Taus je to německy, Domažlice česky, žádnej neví, co je to Taus. O česko německých vztazích děda v deníku vůbec hodně píše. Na Domažlicku si můžeme ukázat, jak toto soužití dopadlo. — Významná zde byla chodská tradice ochrany hranic. Díky této službě dostali místní od panovníka mnohé výhody. Toto období chodského hlídání hranic skončilo neslavně: popravou. Známý je příběh o Kozinovi a Lomikarovi a František tu Kozinu opravdu potká. Jmenuje se křestním jménem Václav a je zástupcem ředitele na zdejším gymnáziu. — Dnešní krása Domažlicka nestojí a nepadá pouze s chodskou strážní tradicí. Dodnes můžeme obdivovat pestrost zdejší lidové kultury, ale i krásu krajiny. — Na jihu Šumava a tady na západě bariéra Českého lesa, nejvyšší vrchol Českého lesa - Čerchov, 1024 metrů nad mořem. Dnes ho zdobí obří radarová věž z doby železné opony, kdy byly hranice neprodyšně uzavřeny. Ty byly průchozí opět až v roce 1990. Vedle této věže se krčí malá Kurzova vyhlídková věž. Praděda se zúčastnil jejího otevření v roce 1904, vše to je v jeho deníku. Praděda také psal, že se občerstvil v obci Lučina. Dědeček tu sedával s místními dřevorubci, s Rupertem a Hansem. František to tu však najde jako po vymření. Že by tu již nikdo nežil? Místo obce, kostela, domů jen džungle a hromady suti. Co se tady mohlo stát? — Je to hodně složité. Čechy byly vždycky křižovatkou Evropy. Žila zde spousta menšin. To soužití bylo podobné jako v manželství. Lidé se handrkují, přou se, ale v podstatě se mají rádi. Tak si to pamatuje i praděda. Problémem byla jen řeč. Lidé si často nerozuměli a z toho pramenila nedůvěra. Kultura Čechů a Němců byla skoro stejná, vlastně si byli velmi blízcí. Němci žili více v horských oblastech. Byli to horníci, skláři, dřevorubci. Češi zase bydleli v nížinách a provozovali více zemědělství. — Obec Lučina neboli Ober Grafenried se koncem 18. století připojila ze zištných důvodů k českému království. Platily se zde nižší daně než vedle v Bavorsku. Jenomže po konci 2. světové války se jí to nevyplatilo. V roce 1945 došlo v celém německy mluvícím pohraničí v Československu, tzv. Sudetech, k vystěhování Němců, nejen těch, kteří nesli vinu za rozbití republiky v roce 1938. Zdejší krajina tak přišla o tradičního hospodáře. A co tradiční hospodář dokáže pro svoji obec a kulturu udělat, je dobře vidět na českém Chodsku. — Kromě této rány zdejší horské obce zasáhla výstavba železné opony koncem 40. let 20. století. Tato opona oddělila ostnatým drátem Čechy a Bavorsko. Kvůli ní se i kraj rozdělil na půlku. Živoucí Domažlicko a opuštěný Český les při hranicích. Nikdo tam nesměl. Mnoho obcí zde bylo srovnáno se zemí. Jednou z nich byla i Lučina. Důvodem bylo politické rozdělení Evropy na Východ a Západ. Mezi nimi se udržovalo nepřátelství. Bohužel to odnesla krajina Českého lesa, Šumavy a Krušných hor, která se nacházela na této uměle vytvořené politické hranici. Dnes jsou ale hranice opět volné. Vrací se sem příroda a to je také cenné. Úplná ztráta paměti ale zdejší krajinu nepostihla. Cedule označují každou zaniklou obec. — Nakonec se František vypraví na Výhledy na dudácký koncert, tancovačku a hlavně na chodský koláč. Potká také Kamila Jindřicha, který učí na lidové škole umění a pracuje v městském kulturním středisku v Domažlicích. A děda znal jeho prastrýce Jindřicha Jindřicha, mladého nadšence, který sbíral kolem roku 1906 lidové písně.
